ROZHOVOR S OSMANYM LAFFITOU

Osmany Laffita je známý módní návrhář kubánského původu, který dosáhl celosvětového věhlasu. Jako architekt módy obléká spoustu známých osobností a mluví se o něm na stránkách módních časopisů. Se svým vyprávěním o životě zavítal i do České Lípy, kde jej čekal vyprodaný sál KD Crystal. Hned v úvodu bylo zřejmé, že půjde o představení plné překvapení.

 

Vy jste v Havaně působil jako redaktor módního časopisu. Nezvažoval jste, že byste znovu zkusil práci módního redaktora?

Je to složité, protože když tady sleduji, jak lidé píší módní rubriky, nebo o módě jako takové, tak to často bývají lidé, kteří o tu módu ani nestojí. Například když píší o tom, co měla která celebrita na sobě, tak i když to té celebritě nesluší, ale je to jejich kamarádka, tak napíší, jak jí to sluší. Móda je moje vášeň a beru ji vážně. Podle mě móda nejsou trendy, móda je to, co se vidí na ulici, to, jak se lidé oblékají a z toho se bere inspirace. Z toho by se dalo napsat spousta věcí. Ale kdybych byl módní redaktor a mohl psát podle sebe, tak by to nikdo číst nechtěl.

 

Vystudoval jste malířství, od mlada jste skvělý tanečník, do Prahy jste přijel studovat hru na klavír a klarinet. Čerpáte inspiraci i z těchto oborů? Našel jste pro ně ještě někdy využití?
Jsou to všechno odlišné obory, takže je ve své práci nevyužívám. Malování mě bavilo hodně, ale nenašel bych v něm uplatnění. Nicméně je skvělé na uvolnění, dokonce pro mě funguje i jako terapie. Tancuju stále, protože mě to baví a dělá mi to radost. Ale ve své práci ani jedno nevyužívám.

 

Oblékáte slavné osobnosti i členy královských rodin z celého světa. Vidíte nějaký rozdíl v přístupu k módě a oblékání mezi českými a zahraničními klientkami?

Hodně, je to velký rozdíl. Já jsem oblékal thajskou princeznu, oblékal jsem španělskou princeznu, která je sestřenice krále Španělska. Ony i kdyby se třeba mohly oblékat moderně, tak musí dodržovat určitý protokol, nesmí být příliš odhalené a podobně. Hvězdy naopak chtějí být viditelné, ale zase se s nimi dá krásně pracovat, protože si vás vyberou, protože se vám líbí jejich styl a dají vám volnou ruku abyste mohli tvořit. Ale tady v Čechách je to složité. Spousta z nich by si radši šaty půjčila, než koupila, a já nejsem půjčovna. To já nedělám, já mám svůj styl a šaty dělám přímo pro toho člověka.

 

Váš manžel je vám velkou oporou ať už v soukromém životě nebo v byznyse. Je naopak něco, v čem váš manžel spoléhá na vás?

Rozhodně, my se s manželem skvěle doplňujeme. Je spousta věcí, ve kterých já mu radím, a je spousta věcí, ve kterých on radí mě. Je pravda, že on řeší finanční, marketingové a organizační věci a já dělám to umění. A tak je to i v soukromém životě, on má svůj charakter a já mám svůj. Ale když jsou nějaké problémy, tak je nezahazujeme, my se posadíme, řešíme ten problém, mluvíme o něm a nevstáváme tak dlouho, dokud ho nevyřešíme. To vede k tomu, že budeme slavit třicet let spolu.

 

Jste módní návrhář, máte vlastní kosmetickou značku, děláte i interiérový design. Jak se udržujete od vyhoření?

Musím říct, že jsou momenty, kdy si myslím, že už opravdu nebudu moct dál. Ale život se mění a vyvíjí, jako evoluce a člověk musí pokračovat dál. Já, když jsem začínal, tak jsem věděl, že nebudu jenom šít šatičky, ale budu dělat módu, a to je obrovský svět. To není jen oblečení, to je design, to je styl, najdete tam šperky, kosmetiku, ale i ten interiérový design. Je to o všem, co je krásné, co utváří nějaký životní styl. Takže, když už nemůžu v jednom odvětví, přesunu se do jiného.

 

Máte nějakou radu pro lidi v továrně, jak v takovém prostředí neztratit radost ze života?

Já jsem v továrně pracoval, i na tři směny. Ale tvůj životní styl a radost ze života si uděláš sám, nikdo ti nemůže diktovat, jak budeš žít. Musíš si najít to, co tebe uspokojuje, co ty máš rád a bude ti to dělat radost, i když pracuješ. Popelka taky musela drhnout podlahy a mýt nádobí, ale v ten jeden den se stala princeznou. Nesouvisí to s tím, co máš za práci nebo jestli jsi chudý nebo bohatý, protože i s málo penězi si můžeš sehnat hezké věci, které ti budou dělat radost.

 

Kdybyste před svým odjezdem do Čech viděl na chvíli do budoucnosti a spatřil všechno, co vás čeká, odjel byste z Kuby?

Já miluju svoji zemi a vidím tam svoji budoucnost, ale až budu starý a budu jenom odpočívat, relaxovat na pláži a ostatní se o mě budou starat. Ale to až do budoucna. Když bych se měl takhle ohlédnout tak ano, i když mě potkala spousta špatných zážitků, bez toho bych nebyl, kde jsem teď.

 

Autor: Karen Doležalová

ROZHOVOR S OSMANYM LAFFITOU
Menu