Rudy Linka, jazzman tělem i duší, který emigroval do zahraničí, aby se odtamtud vrátil jako legenda. Učil se od hudebních legend a sám spoustu hvězd učil. Člověk, který si nade vše váží svobody a zamiloval si město New York pro jeho otevřenost všem lidem, zavítal se svojí One man show do centra textilního tisku v České lípě.

1Řekl jste, že kytara je jako droga a jazz, že je jako víno. Je nějaká další “návyková látka”, která vám dělá život veselejší?

Takových věcí je plno. Každý máme věci, bez kterých bychom nemohli žít nebo by bez nich byl život méně veselý. Pro mě osobně jsou přátelé velmi důležití. Taktéž humor. Takže ano, kytara je droga, jazz je droga a dobrá společnost je droga. Vůbec mám pocit, že dělat věci pro někoho je důležité. Lidé si možná myslí, že je v pohodě dělat věci sám pro sebe, třeba že lidé píší knížky jenom pro sebe nebo někdo namaluje obraz, který je jen pro ně a nezajímá je, jestli to někdo uvidí nebo neuvidí. Já si myslím, že to je špatně, všechno, co děláme je o komunikaci s vnějším světem.

Máte možnost věnovat se jazzové hudbě již dlouhou dobu, změnilo se nějak vaše vnímání jazzu od doby, kdy jste se s ním poprvé setkal?

Zcela určitě. Dnes je jazz obrovsky široké slovo. V současné době není jazz jenom určitý druh hudby, ale je to určitý způsob vnímání toho, co se děje okolo. Já si myslím, že nejlepší na jazzu je to, že je to hudba, která v reálném čase reaguje na to, co se děje okolo. A je to jediná hudba, která tohle dělá.

Pro rozhovor s Českou televizí jste uvedl, že Newyorčanem se člověk stává v momentě, kdy se v New Yorku objeví a okamžitě získá pocit, že je to jeho domov. Zažil jste tenhle pocit i u jiného místa nebo to pro vás byl neopakovatelný zážitek?

New York je tak specifické místo, a tak kosmopolitní. Mně se samozřejmě líbí i jiná místa na zemi, ale člověk vždycky cítí, že abyste mohli žít v té zemi která se vám líbí, je nejlepší se v ní narodit. Takhle, kdybyste žili třeba v Japonsku, budete se snažit celý život přiblížit Japoncům. New York je podle mého jediné místo, kde člověk může být tím kým je a bude se tam cítit jako doma. New York je jediné optimistické místo tady na zemi. Jestliže to lidsky může fungovat v New Yorku, tak to může fungovat všude.

Navštívil jste mnoho zemí a ovládáte několik řečí, myslíte, že hudba funguje jako univerzální jazyk pro všechny na světě?

Zcela určitě. Lidé jako Ray Charles, Michael Jackson, Aretha Franklin, Carlo Santana nebo Bob Marley mohli hrát všude na světě, nikdo nemusel rozumět tomu co zpívaj a lidí to i tak pochopili úplně stejně. Takoví lidé už v současnosti bohužel nejsou.

Uvedl jste, že si bez cestování neumíte představit živo a je známo, že jste navštívil hodně zemí, je naopak nějaké místo, kam by vás nedostali ani párem koní?

Rusko. Vystupoval jsem tam jednou a už nikdy se tam nechci vrátit. Netíhnu k němu a nic mě tam netáhne.

Máte nějaké životní motto nebo filozofii, které se držíte?

Mám, dokonce dvě. Tou první je neztrácet čas s lidmi, co sají energii. To je velice důležité. A druhá je, že s úsměvem jde všechno lépe.

Česko se Americe ve spoustě věcí nemůže rovnat. Ať už jsou to příležitosti nebo schopnost dělat spoustu věcí dobře a ve velkém. Je něco, v čem se naopak Amerika nemůže rovnat Česku?

Na Česku je třeba úžasný pocit, že se všichni známe. Všichni koukáme na tu samou televizi, posloucháme ta stejná rádia. Vytváří to pocit sounáležitosti. Pak je taky úžasné, že je tady bezpečno. Nám to tady možná přijde normální, ale ve světě to vůbec běžné není. Dále je tady vysoká úroveň vzdělání. Jsou v Americe lidé, kteří mají lepší vzdělání než lidé v Česku? Ano, ale jsou to ti, kteří mají vůbec nejlepší možné vzdělání na světě a moc jich není. Amerika je země extrémů, najdete tam jak ty velmi vzdělané, tak ale i lidi, kteří vám řeknou, že neumí číst. To se vám tady nestane, v tomhle jsme velmi vyvážená země a úroveň vzdělání je tu vysoká.

Jaký koncert nebo festival napříč historií byste rád viděl naživo?

Já bych chtěl vidět Beatles, jelikož lidé kolem mě, co je viděli neustále vypráví o tom, jaký to byl úžasný zážitek, jak to na ně zapůsobilo. A to nejsou lidé, kteří by byli poprvé na koncertě. Všechno jsou to lidé, co se celý život pohybují ve světě hudby. Ale musel bych vidět jejich vystoupení přímo v ten moment, pro který bylo připravené, když ty skladby hráli poprvé. Jako když Stravinsky napsal Le Sacre du printemps a poprvé to zahráli v Paříži, tehdy to byl skandál a dneska je to normální hudba, co se prostě hraje. Vyzní to úplně jinak, než když to slyšíte o třicet let po tom, co se ta hudba stala hitem. Věřím, že by to bylo elektrizující.

Vaše paní je ze Švédska, jak si zvyká na Česko?

Byl to pro ni kulturní šok. Stále ještě je to pro ni kulturní šok. Máme spolu dohodu, že stěžovat si může jen od osmi do dvanácti a pak už ne. Takže se snažím vstávat co nejpozději.

Autor: Karen Doležalová