ROZHOVOR S JANEM NECKÁŘEM

Skupina Bacily se na české hudební scéně pohybuje již padesát let. Jsou s ní spjata dvě jména legend. Bratři Václav a Jan Neckářovi jsou muzikanti, jejichž hudba provází už několik generací. Jelikož takové legendy není potřeba více představovat, přesuneme se rovnou k rozhovoru, který se odehrál v zákulisí kulturního domu Crystal.

 

Čím si u vás člověk zaručeně získá respekt?

Když se chová přirozeně a férově. A když s ním mám domluvenou schůzku, tak by měl přijít včas. Lepší přijít o pět minut dřív, než o pět minut pozdě.

 

Myslíte, že hudba funguje jako univerzální jazyk pro všechny na světě?

Samozřejmě. Hudba vás buď chytne za srdce nebo ne a nezáleží na tom, jestli zrovna posloucháte kapelu z Tanzanie, Číny nebo třeba Ruska. Myslím si ale, že by muzikanti měli vycházet z hudební tradice svojí země. Naše folková uskupení mají v cizině velký úspěch, protože to tam oni neznají a my to děláme dobře, protože k tomuhle žánru hudby máme blízko. To mi přijde lepší než napodobovat kupříkladu jazz, ke kterému my tu vazbu nemáme.

 

Máte nějakou skladbu, u které jste čekal, že bude populární, ale nechytla se nebo naopak nějakou, u které jste čekal, že moc ohlasů nezíská a lidé si ji oblíbili?

Žádná mě nenapadá. Šlágr se nedá tvořit plánovaně. Samozřejmě melodii, aranži, instrumentaci a všechny jednotlivé segmenty dáváte dohromady tak, aby se to líbilo, ale nikdy nemůžete určit dopředu, jestli nebo jak moc se ta skladba chytí. Navíc to nezávisí jen na vás. Aby se nějaká skladba stala populární, musí ji mít nejdřív lidé naposlouchanou, na čemž mají největší podíl rádia. Tam hraje velkou roli práce dramaturgů a když jim vaše hudba nesedne nebo jim přijde, že se nehodí do jejich stanice, tak se mezi lidi vaše skladba nedostane, nebo ji bude znát podstatně méně lidí.

 

Na hudební scéně se pohybujete již dlouhou dobu, změnil se nějak přístup lidí k muzikantům nebo k hudbě obecně?

Asi ne, řekl bych, že ten vztah mezi interpretem a posluchačem zůstal stejný. Což posuzuji z hlediska, kdy lidé přijdou na koncert. Když poslouchají hudbu doma, tak tu reakci samozřejmě nepoznám. Přijde mi, že lidé stále chodí na koncerty rádi, protože to má úplně jinou atmosféru. Velkou roli tam hraje pocit sdíleného prožitku, který, si myslím, je pro lidi velmi důležitý.

 

Co si lidé myslí o vaší práci, a přitom to není pravda?

Že to není žádná práce. Že to vlastně děláme pro zábavu. Nás ta práce samozřejmě baví a naplňuje a doufáme, že baví i naše posluchače, ale pořád je to práce a je spojená se spoustou úsilí. Pak také, že naše zaměstnání vlastně není potřeba. Bez spousty povolání by se společnost neobešla, ale každá práce má svoji hodnotu a z naší práce možná není nějaký zjevný zisk, ale hudba dokáže vytvořit příjemnou atmosféru nebo pozvednout člověka na duchu, a i to je podle mě důležité.

 

Je spousta věcí, které si člověk uvědomí nebo které pochopí až s věkem. Je nějaká věc, u které byste si přál, aby ji lidé pochopili již mladí?

Není. Spoustu věcí musíte pochopit až časem. Se zkušenostmi. Pokud ty věci neprožijete, nemůžete je pochopit. Nemůžete pochopit, že máte pečovat o svá vnoučata, když nemáte vnoučata. Abych vám to nějak stručně přiblížil.

 

Je něco, co vás dokáže dostat z postele, i když se vám zrovna opravdu vstávat nechce?

Já nic, co by mě tahalo z postele nepotřebuji. Když vstát musím, tak vstanu. Byl jsem pět let na vojně a tam když se zavelelo, tak jste prostě vstali. Pro mě je to otázka zodpovědnosti.

 

Autor: Karen Doležalová

ROZHOVOR S JANEM NECKÁŘEM
Menu