Originalita, neotřelost a hlavně energie. To vše srší z uskupení Clarinet Factory, které se nebojí jít ve své hudbě napříč žánry a odmítá se nechat zaškatulkovat. Klarinetové kvarteto, které svoji tvorbu popisuje jako “hudbu bez hranic” a které se pouští do všemožných projektů od vytváření hudby pro balet až po zahraniční jazzové festivaly zavítalo do České Lípy.  Jak se o jejich dlouholeté spolupráci vyjádřil kapelník Jindřich Pavliš, se můžete dočíst
v následujícím rozhovoru.

Jste seskupení s originálními nápady. Je nějaký projekt, který jste chtěli zrealizovat, ale nakonec se nikdy neuskutečnil?

Samozřejmě, zvlášť poslední dva roky se toho neuskutečnilo hodně, hlavně cesty do zahraničí. Na druhou stranu jsme díky tomu mohli pracovat na nových nápadech.

Vyzkoušeli jste všechno možné od filmu až po filharmonii. Je nějaký zářez na pažbě, který vám ještě chybí?

Je pravda, že jsme vyzkoušeli leccos. Naše hudba byla použita ve filmu, skládali jsme hudbu k baletu, to pro nás byla velmi obohacující zkušenost, máme za sebou práci s filharmonií...bylo toho opravdu hodně. Zajímavý projekt by mohlo být složit hudbu k celovečernímu filmu. Myslím, že to by pro nás byla zajímavá výzva.

Hrajete velké množství hudebních žánrů od klasické hudby po etno. Není pro vás někdy těžké je skloubit dohromady?

To bylo spíš dříve. My jsme si prošli všemi těmi žánry, vzali si z nich to, co nás oslovilo a vytvořili si z toho naši vlastní hudbu.

Když se vás zeptám, jaký projekt se vám za těch téměř třicet let povedl nejvíce nebo který vám udělal největší radost, co se vám vybaví jako první?

To je, jako byste se mě zeptala, které svoje dítě mám radši. Spousta věcí byla spíš na zkoušku, některé zase byly opravdu povedené. Třeba spolupráce s Lenkou Dusilovou, práce se stálými hosty nebo třeba s dětským folklorním souborem byly velmi vydařené. Každý projekt měl ale nějaký přínos, i když to bylo třeba jen poučení.

Máte nějakou svoji metodu, jak si udržet tvůrčího ducha i po tak dlouhé době?

V tomhle nemůžu mluvit za všechny, ale podle mě to nejde dělat metodicky. Nápad na přání nepřijde. Jistě, můžete napnout všechny své síly na tvorbu, to ale ještě neznamená, že nápad přijde nebo že bude dobrý.

Vy jste všichni časově velmi vytížení. Kromě hraní v kapele někdo z vás přednáší na konzervatoři, někdo je členem orchestru, někdo členem rodiny, máte někdy čas se zastavit a takříkajíc nedělat nic?

Samozřejmě se o to snažíme. Je pravda, že musíme fungovat na několika frontách. Po nějakém čase se však naučíte pracovat efektivně a organizovat si čas, takže volné chvíle se najdou vždycky.

A jak to vaše nic vypadá?

Pokaždé jinak. Někdy je to sport, někdy manuální práce, pobyt v přírodě, občas si zajít posedět na pivo a někdy je to opravdu nic. Prostě jen tak odpočívat, nechat myšlenky volně plynout a na nic konkrétního se nesoustředit.

Napadá vás nějaký hudební žánr, který v Čechách ještě nebyl objeven?

Hodně. Je to tím, že Česko má, oproti třeba západu, méně hluboký vhled. Což není způsobeno tím, že bychom tady byli nějací nevzdělanci, ale tím, že jsme malá země. V takovém Německu se tyhle věci vytvářejí lépe, protože je tam tolik lidí, že si ten daný žánr posluchače prostě najde. Navíc jsem si všiml, že se tam lidé neváží jen k jednomu žánru. Někdo má rád třeba pop, ale občas si pustí i ten jazz nebo třeba etno. To u nás podle mě tolik není.

Trávíte spolu dost času, ať už na zkouškách nebo na turné, jak se vám daří se jeden z druhého nezbláznit?

Právě díky tomu, že spolu tolik toho času netrávíme, pokud se zrovna nejedná o práci. Hodně času spolu trávíme, když se blíží turné nebo když pracujeme na nějakém novém projektu. V těch případech spolu zvládáme tak výborně vycházet proto, že respektujeme svoje soukromí a osobnosti. Známe se už opravdu dlouho, takže víme, co od sebe navzájem můžeme čekat.

Autor: Karen Doležalová