Pokud si na divadelní scéně potrpíte spíše na komedie, pravděpodobně jste zaznamenali one man show Vysavač v podání Bohumila Klepla, která proběhla na vodním hradě Lipý.

 

Herci jsou hodně často na cestách, ať už s představeními jezdí po Čechách nebo do ciziny anebo i mění angažmá mezi divadly. Změnila tato skutečnost nějak Vaše vnímání toho, co pro vás znamená slovo domov?

To je pro mě trochu složitá otázka. Já za domov považuji jak Pardubice, tak Moskvu, tak Tbilisi. Takže já doma často jsem a zároveň nejsem. Ale asi máte pravdu. Oproti člověku, co kvůli profesi nemusí cestovat, jsem asi víc pružný v tom, přizpůsobit se situaci a rychle si zvyknout. V současné době se slovem domov jako první spojím můj dům u Prahy, ke kterému patří i zahrada. Ta mi v poslední době dělá velkou radost.

 

Za předpokladu, že by ta kniha existovala, čí biografii nebo autobiografii byste si rád přečetl?

Rád bych si přečetl biografii mojí maminky. Rád bych si přečetl o tom, jak vyrůstala. Ona je sice ochotná o tom vyprávět, ale ty příběhy pořád mění, takže se člověk nedobere toho, co je pravda. Snad se toho nakonec dočkám, protože maminčina vnučka, dcera mojí sestry, s ní píše knihu o jejím životě a až to bude hotové, máme v plánu to vydat. Takže si to možná nakonec opravdu přečtu.

 

Vaše práce je psychicky dost náročná. Máte nějaký rituál nebo činnost. Které se věnujete, když se od toho všeho chcete oprostit?

V současnosti bývám hodně nervózní a jediné, co mě dokáže opravdu uklidnit je potápění a rybičky, ale musí to být v moři. Takže bych řekl pozorování mořského života. Akorát to bohužel nejde dělat moc často, když tu nemáme moře.

 

Je podle Vás těžší někoho milovat nebo nenávidět? A proč?

Já jsem došel k určitému prozření, kdy, jak se říká, dokážu pochopit jak oběť, tak vraha. Tím ten čin samozřejmě nechci omlouvat. Jsem si ale vědem toho, že všichni jsme lidské bytosti a nežijeme ve vakuu. Ovlivňují nás naše geny, stejně jako prostředí, ve kterém jsme vyrůstali nebo ve kterém žijeme. Takže nemám potřebu cítit k lidem nenávist, stejně tak pro mě není problém milovat je i s jejich chybami.

 

Když připustíme reinkarnaci a měl byste si vybavit vzpomínky z minulého života, kým byste rád zjistil, že jste byl?

Vyplašená surikata.

 

Byl byste mi ochotný prozradit něco, čeho jste hrdý, že jste dosáhl?

Většina lidí asi čeká, že odpovím herectví, ale není to tak. Herectví je jeden velký podvod, ale vážně, to je profese o lhaní. Když dobře lžete a lidé vám věří, tak to znamená, že jste v té profesi dobrý. Už mě ta práce tolik nenaplňuje. Takže vám spíš řeknu, čeho bych byl hrdý, kdybych dosáhl. Chtěl bych úplně přestat lhát, ale nevím, jestli to dokážu. Byl jsem k tomu vedený posledních čtyřicet let.

 

Máte nějakou knihu nebo film, na který nedáte dopustit?

Potrpím si na romány Gabriela Garcíi Márqueze, třeba Sto roků samoty. Celkově ta Latinská Amerika je moje srdcová záležitost. Z českých autorů miluju Josefa Formánka, takže bych zmínil jeho román Mluviti pravdu.

 

Máte ve své branži nějakou osobu, kterou obdivujete nebo která je Váš vzor?

Jediný, koho doopravdy obdivuje je můj tříletý vnuk, pro jeho čistotu. Ve své práci žádný vzor nemám. Dokážu uznat, když je v tom někdo dobrý, ale chtít si brát z někoho příklad je tak trochu nesmyslné. Buď je herec natolik dobrý, že to zvládne sám a pokud ne, nemá cenu se někde inspirovat, protože by to stejně nenapodobil.

Teď jsem se dostal do stádia, kdy nechápu, proč lidé obdivují herce. Nechápu, proč jsou tak nadšení z dobrého lháře a skáčou radostí nad šancí ho třeba vidět na živo, i když ve skutečnosti je to třeba špatný člověk.

 

Takže říkáte, že diváci zapomínají, že herci jsou taky jenom lidé.

Spíš, než že by zapomínali, to možná nechtějí vidět. Já jsem strávil nějakou domu v Americe u Miloše Formana a měl jsem tak příležitost setkat se s leckterými hvězdami. To mě připravilo o veškeré iluze. Co přinesli filmu se jim upřít nedá, že třeba mistrovsky zahráli nějakou roli nebo natočili skvělý film, co má kulturní hodnotu, ale není všechno zlato, co se třpytí. S některými z nich byste v jedné místnosti nevydrželi déle než deset minut.

 

Autor: Karen Doležalová