Rozhovor: nevšední život Oldřicha Vlacha

V Jiráskově divadle v České Lípě vystupoval Oldřich Vlach v brilantně napsaná detektivní komedii s vtipnou zápletkou. Děj se odehrává v prostředí spořádané anglické rodiny nedaleko Londýna. Úctyhodný pan Ondřej Bennett žije jen pro svoji rodinu a zahrádku. Je to šťastný člověk až do dne, kdy se v domě objeví nezvaný host z Jižní Ameriky, vyděračský gauner Pedro Juarez, a zcela změní smysl jeho života.

 

 

 

Na náš rozhovor jste si horko těžko vyšetřil čas, kolik máte práce!

"Vytížený jsem docela dost. Kromě divadla se v těchto dnech účastním natáčení seriálu. Pak jsem byl pozván do nového seriálu Elixír mládí, který se původně jmenoval Veselý starobinec, což byl bezvadný název, ale kdosi ho přejmenoval. Je to moc příjemná práce. Další aktivity mám přes agenturu Harlekýn, tam hraju v detektivce a s Tondou Procházkou v jedné komedii. A dokud mě chtějí ve filmu, tak toho samozřejmě využívám."

 

Hrajete ve filmu Občanský průkaz, kde představuejte příslušníka VB, na kterého se provalí, že neumí číst. 

"Víte, že tahle postava skutečně existovala?! Je to neuvěřitelné, ale i takoví idioti byli mezi námi. Napsala mi jedna divačka z Ostravy, že takového negramotného blba tam taky měli, a že to dotáhl až na majora!"

 

Ja druh humoru máte rád?

"Legraci mám každopádně velice rád, a snažím se nepokazit žádnou srandu. Záleží však na lidech, jestli můj humor je sympatický, nebo ne. Jinak si myslím, že jsem taky dost náladový a musím někdy zpracovávat svoje emoce."

 

Jaké je vaše největší životní přání?

"Tak to je docela jednoduché. Abych byl předevšém zdravý a byl tady co nejdéle! A aby mi vydržel pes a moje žena, prostě moji blízcí. Sám na sobě jsem několikrát poznal, že řeči o zdraví nejsou plané, a když k něčemu dojde, život se vám obrátí naruby. Proto když přeju lidem hodně zdraví, vím, o čem mluvím."

 

Pocházíte z Bezděkova u Klatov. Povězte nám o svém dětství

"Jsem z chudé dělnické rodiny. Maminka zemřela už v osmaosmdesátém roce, byla úřednicí, a táta ještě žije – už je mu pětadevadesát! Byl dělníkem ve Škodovce, a teď žije na venkově a pečuje o něj moje sestra. Dětství jsem měl dobré, rodiče byli nesmírně obětaví. Ač byli chudobní, dopřáli nám, co bylo v jejich silách. Měl jsem bráchu, který studoval vojenskou medicínu, a sestra také studovala. Tatínek dělal přesčasy, aby to všechno utáhl, maminka také pracovala, co mohla. Bratr, který byl o dva roky starší než já, už je bohužel po smrti. Byl to poctivej venkovskej doktor, ale o své zdraví se moc nestaral."

 

Máte pevnou vůli?

"Spíš bych řekl, že je ve mně jakási tvrdohlavost a zabejčenost, protože jsem například jako abnormálně silný kuřák dokázal ze dne na den přestat. Bylo mi z toho kouření tak blbě, že jsem si řekl, že takhle to dál nejde. Vykouřil jsem denně osmdesát cigaret! Stalo se třeba, že jsem měl zapálené i tři cigarety najednou. Jednou jsem přišel z flámu a bylo mi tak zle, že jsem myslel, že mám otravu nikotinem. Došlo mi, že takhle nemůžu pokračovat, vyhodil jsem cigarety z okna – a bylo vymalováno. "

 

Prozradíte nám, jaký byl váš život?

"Vyrůstal jsem na vesnici a časem jsem začal hrát s ochotníky. Když jsem to poprvé zkoušel na DAMU, tak mě nevzali. Jednoduše se mnou vyrazili dveře. Měli ze mě dokonce hroznou legraci: předvedl jsem jim  totiž Radúze připoutaného na skále, a všichni se mohli potrhat smíchy. Tak jsem šel na stavební průmyslovku a dokončil jsem ji s odřenýma ušima. Potom jsem musel na dva roky na vojnu a jako voják jsem se hlásil znovu na DAMU, a stal se zázrak a  konečně mě přijali. Vystudoval jsem a během studií jsem se dostal do Divadla Na zábradlí. Byla to obrovská náhoda a vydržel jsem tam nádherných pětadvacet let. Po revoluci jsem se dostal do Divadla Na Vinohradech, kde působím od roku devadesát jedna."

 

 Kdo ve vás probudil touhu být hercem?

"Jo to kdybych já věděl! Začal jsem se předvádět snad už jako děcko ve školce. Myslím si, že herectví je jenj přetlak ješitnosti, a touha se ukazovat. Mě to začalo šíleně bavit. Ale když mě tenkrát nevzali hned napoprvé na DAMU, myslel jsem, že je konec světa."

 

Takže nemáte hraní v genech?

"Po rodičích rozhodně ne! Ale moje příjmení je italského původu. Ve středověku se Italům říkalo Vlaši. V době renesance sem přijížděli italští zedníci stavět zámky, tak odtud jde možná můj temperament. "

(rozhovor vedl Milan Doležal)

Rozhovor: nevšední život Oldřicha Vlacha
Menu